Poklady na Šumárníku a v okolí

KATEGORIE: Poklady

Vrch Šumárník se tyčí nad starobylou obcí Kněždub známou jako rodiště slováckých umělců, bratrů Úprků, kteří na přelomu 19. a 20. století ve svých dílech nádherně zachytili krásu krojů. Dodnes se s památkou na ně lze setkat na místním hřbitově zvaném Slovácký slavín, kde jsou jejich hroby, a v rodném domě na návsi, kde se nachází muzeum.

Ovšem ještě starší doby pamatuje zmíněný vrch Šumárník, jenž byl osídlen už před 5 000 lety. Pro svou polohu byl vybrán za opěrný bod, z něhož se dala ovládat stará, tzv. Uherská cesta vedoucí z úpatí pohraničních hor do Pomoraví a ještě dál. Vznikla na něm opevněná osada, později hradisko s vysokými kamennými valy a dřevěnou palisádou. Začátkem našeho letopočtu obsadili vrch Římané, po nichž se v roce 1964 nalezly tři stříbrné římské mince. V okolí Šumárníku byly později vysazeny vinohrady, na samotném vrchu se nacházely terasy a za dob roboty tam lidé nosívali v putnách hnůj. Víno se tu prý rodilo znamenité!. Dnes je Šumárník zarostlý lesem, ale v okolí se stále dají nalézt plané podnože vinohradu.

Říká se, že v panském dvoře v Kněždubě byly rozlehlé sklepy na mešní víno a jedna z chodeb vedla prý až pod Šumárník.

O hradu, který zde údajně na vrchu stával, se zase vypráví, že přímo pod ním byly zakopány poklady v chodbách, které z hradu vedly do Kněždubu a možná dále až do Vnorov.

Jiná pověst pak předkládá, že v dobách, kdy po Uherské cestě jezdili kupci, číhali na ně kuruci a zbojníci, přepadávali je a olupovali. Uloupené peníze si v lesnaté roklině pod vrchem zakopali a na poklad navalili obrovský kámen. Místní lidé sice o pokladu věděli, ale když se někdo opovážil jen přiblížit, uviděl na něm obrovskou žábu, které se polekal a utekl. A tak poklad zůstal ukryt.

Také nebojácný čeledín Janko se vypravil k Šumárníku. Ne však za pokladem, nýbrž kosit na panské louce pod vrchem trávu. Bylo k poledni, slunko vysoko, a tak sedl do stínu, rozvázal uzlík s jídlem a pustil se do krajíce chleba. Najednou něco v trávě zašustilo a přímo vedle něho se v trávě objevila velká zelená žába. Hleděla na čeledína, jako by si říkala o jídlo. Janko se nad žábou slitoval a dal jí kousek chleba: „Na, vem si a najez se."

Na druhý den poslal sedlák Janka seno obracet a sušit. Jakmile přišlo poledne a čas k jídlu, znovu přihopkala velká žabka a zase žadonila o chleba. Čeledín se zasmál a říká: „Tak co, budeme zase obědvat společně?" a odlomil jí kousek.

Třetí den šel skládat seno do kopek. Pospíchal, protože se po obloze honily mraky, jen jen zapršet. Ani na oběd mu času nezbývalo, jídlo musel odbývat. A znovu žába přihopsala a loudila. Ale jak měl čeledín špatnou náladu, že se mu práce nedaří, hodil po ní kámen a křikl: „Už jsi tu zas? Zmiz a dej už pokoj!"

Žába uskočila, lítostně se po něm podívala a řekla: „Nedobře děláš. Kdybys mě i dnes nakrmil, vysvobodil bys mě i zakletý zámek. Mohl jsi být na zámku pánem, já zakletá princezna tvou manželkou a tento zlatý klíč by ti otevřel sklepení, kde leží zlatý poklad."

Tu si teprve čeledín všiml, že žába má v hubě zlatý klíč. Nic platno, zmizela a Janko ji tam už nikdy neviděl.

Žábu ovšem od těch dob spatřilo mnoho jiných lidí, ale každý se jí polekal a utekl. Jiní měli naproti tomu smůlu. Třeba mladý odvážný Petrucha, který se vypravil na Šumárník brzy zrána na Velký pátek, aby tam tu zakletou princeznu vysvobodil. Chodil po celém kopci až do večera a nic, žábu nenašel.

Veliká žába se objevovala i na Žerotíně nad Strážnicí a rovněž lákala k vyzvednutí velikého pokladu. Strážničané se jej dokonce pokoušeli vykopat. Nikdy nikdo se ale pokladu nezmocnil, protože buď nebyl dostatečně chytrý, nebo odvážný.

Poklad nad Tvarožnou Lhotou na vrchu Lipinka zase spravoval duch lakomce. Kdysi v sádku u Lipinky podřimoval pod hruškou jistý stařeček. Hlídal ovoce, aby jej nějaký nepovolaný návštěvník nesklidil dřív, než sám hospodář. Probralo ho až půlnoční troubení ponocného v dědině. V té chvíli se stařečkovi zdálo, že se od lesíku blíží nějaké světlo. Po cestičce kráčel cizí chlap, v ruce držel prut a hnal před sebou celý zástup dukátů. Ve slabém měsíčním světle se blýskaly, sem tam cinkly o kamínek a postupně se, jeden za druhým, kutálely po pěšině. Jak stařečka postupně míjely, ani nevěřil svým očím. Ale nakonec, když se kolem něj kutálel poslední, chňapl po něm rukou a už ho nepustil. V tu chvíli se ostatní dukáty se zvoněním sesypaly do nějaké podzemní prohlubně. Chlap, co je měl na starosti, se ohlédl a řekl: „Tos měl udělat s tím prvním a všechny by byly tvoje. Tak je budu muset pást dál."

A ztratil se stejně jako peníze. Kdyby stařeček nedržel v ruce pěkný zlatý dukát, myslel by si, že se mu to všechno jenom zdálo.

Takové byly poklady v našich bělokarpatských horách na Strážnicku, ale od té doby je již dlouho nikdo nespatřil.

(Ze Strážnicka)

loga